Evoluce na naší politické půdě od magického r. 1989 totiž není ani tak k demokracii, ale spíš k bordelu. Kde není bordel, je alespoň nějaký ten zákonný paskvil. Kde není paskvil je alespoň neřízené místo anarchie, kde rozhodují lobbisté a právníci. Ve zbytku se nedělá nic, protože se už vše rozkradlo.
Čím dál více mám pocit, že voleného zástupce vybírám proto, abych buď tomu či onomu ve vší lásce přiřknul možnost méně či více si legálně nakrást. A proč bychom jim to vlastně nemohli umožnit? Každý z nás může vstoupit do politiky a nakrást si tu svou trochu. Máte krást v práci, sousedům, anebo rovnou spoluobčanům? V čem je vlastně rozdíl?
Myšlenka, nebo teze, ke které jsem se chtěl dostat je, že pokud tato země má skutečně někam dojít, má to vzít přes propadliště dějin. O tom, že každý, kdo chce vstát- musí nejdříve padnout- to asi známe všichni. Tak proč se tomu sakra tak bráníme?! V této zemi se totiž máme až příliš dobře. Ve své pohodlné vyžranosti tlacháme a sami příkladem často nejdeme.
A kde že je ten bájný recept? Volte levici! Když už to má jít do prdele, tak ať se zbytečně nezdržujeme. Není lepší způsob, jak vzít preference komunistům a asociálům, než ukázat výsledky jejich práce. Přebíháním mezi dvěma stranami fronty jsme za dvace let nedosáhli ničeho jiného, než čím dál větší nasranosti obyvatel a rozkradení majetku. A kradlo se vlevo, a kradlo se vpravo, a kradlo se nahoře, a kradlo se dole… kradlo se všude. Tak ať se alespoň trocha z toho rozdá té dělnické třídě, která z toho bude chvíli žít, až se to celé zhroutí.