Na úvod pro všechny homobijce či homoaktivisty bych rád uvedl, že nejde i obhajobu ani kritiku termosek (gayů) a můj osobní postoj je popsán v zápatí článku. Berme to spíš jako tragický fejeton na něco, co vůbec není k smíchu.
Recenze weg, ale o čem to alespoň je si krátce řekneme.
Jak jsem již řekl, recenzi filmu Russella Mulcahyho bych se rád vyhnul a zaměřil se spíš na názory, pojmy, dojmy a případné újmy, které si člověk může z tohoto „sociálního dramata“ odnést. Upřímně řečeno… už jen „U.S.“ sociální drama mi trochu nesedí, Ale co bych to byl za termosku a nenechal zvlhnout kapesník nad dalším utlačovaným soukmenovcem Robertem (vystupující jako Bobby). Děj filmu obecně je totiž právě o synkovi termosce a jeho přijetí do společnosti (také dnes moderně nazýváno- Comming Out“). Sigourney Weaver (dále SW) zde vystupuje jako milující matka, která bohužel zaslepena fanatickou vírou léči svého synka z jeho sexuální (dez)orientace. Jako pravá americká fundovaná matka se totiž orientuje, a moc dobře ví, že každá nemoc má svůj lék, a proto rady od ještě tepleji vypadajících kněží proloží později i frigidní psychiatričkou. Světe div se, ale ani zmíněná psychofrigida není sto dostat z mladého Bobbyho jeho kolíkové představy o životě. A jako definitivní řešení se nabídne zaplachtění z mostu a post léčitele vystřídá dvanáctikolový náklaďák. SW se později po prozření stává homoaktivistkou a je jednou z největších bojovnic za rovnoprávnost termosek.
Milující rodiče vs. katolická doktrína.
Odpoutáme- li se od konkrétního filmu, nabídne se nám jako otázka první a „nejprvnější“ asi právě to, jak může milující matka přijmout tu ne zcela požadovanou orientaci synka. Na téma přijetí orientace dětí najdeme článků tisíce. Doplněno demonstracemi za „přijetí“ či „nepřijetí“ termosek nám vznikne taková jakási bojová zóna, kde žádný názor není správný. Zatímco homobijci hledají termíny jak co „nejpikantněji“ označit termosky a dokázat jejich zúchylnatělou podstatu, homoaktivisti zase kontrují ódami normálnosti, lásky a všehomíru na světě. Jak už jsem napsal- ve výsledku není žádný výsledek dobrý, jelikož nereflektuje názor všech. Ostatně… jde to vůbec s něčím? Vždy se přece proti jakémukoliv názoru bude stavět ta či ona skupina lidí s názorem opačným. Zde se ale dostávám do kontextu „katolické matky“ a „homosvěta“.
Je právě otázkou, kterak se dá sloučit láska k bližnímu svému a homosexualita jako taková. Ježíš mel rád štětky i zloděje. Dokonce i vrahy. Měl však rád i termosky? Toť velkou neznámou. Já si osobně myslím, že „mít rád“ je prostě „mít rád“ a bez „ale, i když“ apod. Lidé jsou jedineční právě i z toho důvodu, že mají vlastní názor (nebo by alespoň měli mít) a proto i třeba Ježíšův homoaktivismus se dá měřit různými vahami, podle toho, kdo je zrovna kalibroval. Katolík nekatolík, mě se prostě rozlišování nelíbí. Ať jste vychován jako katolík, muslim či jinak- jste vychováván v tom, že všichni lidé jsou si rovni. Proč se pak otevírá tolik možností jak přistupovat k 4% naklonění a následnému „znerovnonění“?
Hlídat afektovanou čivavku, nebo vnoučata?
Jeden z důvodu proč chápu těžší přijímání termofrakce do rodiny, je právě nucená abdikace na možnost vnoučat. To se dá celkem pochopit. Je obecně společenský vhodné, aby se vaše dítko neprznilo někde v klubu, na straně druhé děti jsou děti a hurá do toho. Myslím, že o co více se chystají rodičové na krizi středního věku, o to více se klepou na svá rozmazlená vnoučata. Však i moje vlastní matka u bratra řádně obrečela „post babičky“. Během jednoho jediného oznámení o vnoučeti se totiž ze zralé ženy stala babička. A být ze dnes na den, nebo dokonce z „pár minut na čisto“ babičkou je celkem slušný útok na vaše sebevědomí. To nespraví ani plastika. Šok však trvá jen chvíli. Vzápětí je střídán hormonální a emocionální odezvou, která jak Tsunami v tu ránu vymýšlí, jestli by byl lepší vnouček, nebo vnučka. A jestli mu asi budou ty hnusný starý boty ve skříni? No přece je nevyhodí! Mohli by udělat ještě takovou službu. Suma sumárum ať se novopečená babička kroutí sebevíc- těší se.
No a místo toho najednou přijde druhý potomek s tím, že vnoučata jako asi fakt ne (podle zdrojů na internetu už to prý jde, ale i tak). Při první společné dovolené svých homopotomků, tak nezbudou v domě na hlídání ubrečená vnoučata, ale třeba zmíněná čivavka, nebo rybičky. Ať jsou vnoučata jakákoliv- miluje je a jsou báječná. Však kdo z nás byl jako malý andílek? Ve finále jsou tedy ještě více rozmazlená a vyžraná zvířátka velmi slabou náplastí.
Muž lovec v komickém svetru?
Samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na naše mužské poloviny. Rodiče jsou totiž muž + žena. Nechci se nikoho dotknout, ale použít výraz „rodiče“ pro dvě matky, nebo pro dva taťky zdá se mi býti poněkud nesmyslný. Rodič je od slova rodit a to rozhodně nám chlapům moc nejde. Samozřejmě myslím z hlediska reprodukčního. Jistě se shodneme na tom, že i nebiologičtí pěstouni se mohou stát velmi dobrými rodiči. Přijmeme- li tedy dnes již situaci poměrně vzácnou, a to že otec nezdrhl, nebo se neuchlastal- máme dalšího adepta jako příjemce nové reality. Jak že se nám to ti mužní lovci srovnávají s dítkem, které po nocích neočumuje silikonové děvy, ale spíše objekty podobající se sebe samému? Omluvte prosím ten výraz, ale „ na hovno“. Myslím, že to vyjadřuje více než tisíc vět. Jak je sakra možné, že já tak drsnej pán tvorstva zplodím termosku? Kde se stala chyba. To jsem u toho myslel na něco špatnýho(že by opravdu myslel?), nebo to bylo počasím(asi bylo teplo), anebo to ta moje praštěná žena(to jsem měl vědět, když jsem si ji bral)? No chlapi prostě mají problém když se jejich mužnosti dotknete. A když hrozí, že se jí budou dotýkat i třeba spolunetáhla z práce a hospodští intelektuálové- tak to je teprv na nervy.
Ahoj babi, konečně máme doma někoho, kdo bude za ten hnusnej růžovej svetr od tebe rád.
O jestli si teď říkáte, že nic horšího, než zhrzená matka a mužně odepsaný otec už nemůže být- jste na omylu. To jste to totiž ještě nevyklopili babičce. Dědovi je to jedno, ten už dávnou chytá ryby pod drnem, ale co babička? Ta nás všechny přežije. Jak chcete sakra vysvětlovat prvorepublikové dámě, že v druhém, nebo třetím pokolení došlo ke zkratu a šlus dál se nejede. Tak na to neznám odpověď už vůbec. Je pravda, že mnohdy právě životem ošlehané staré dámy mívají větší cit a nadhled než samotné dcerky či matky, ale nikdo neví.
Homokláda-sebevrah- noční můra každého katolíka
Toto je titulek, který není můj a přiznávám se dobrovolně- čmajznul jsem ho jednomu z komentátorů tohoto filmu na ČSFD. Poctivě jsem ho informoval a byl mi udělen souhlas. Tento titulek totiž vyjadřuje mnohé. Sebevražda jako taková je pro katolický svět nesmývatelným hříchem. Natož když náš létající Bobby je(byl) gay. To je opravdu prekérka.
Pevně doufám, že jsem v případném čtenáři vyvolal dostatečné znechucení z mého článku. Že si co nejvíce lidí řekne, jaká je to sprosťárna mluvit o gayích jako o „termoskách, homokládách“. Pevně doufám, že se co nejvíce lidí zamyslí nad tím, co to vlastně bylo za slátaniny a že se s orientací dítka holt musíme smířit tak jak to je a fertig. Věřím, že i katolíci a jiní „věřící“ považují za větší hřích přimět někoho k sebevraždě, než jen tupě odmítat a hledat lék. Pevně doufám a věřím, že si homobijci vytáhnou hlavu z míst, která mají jejich předměty nenávisti právě tak rádi, a budou více přemýšlet o tom, jestli není lepší hledat cestu tolerance. A také pevně věřím, že homoaktivisti budou přistupovat k obhajobě svých práv více demostrací slušného života, než zakomplexovanou prezentací utlačovaného. My termosky bychom se neměli snažit být za každou cenu „zrovnoprávněni“. Rovnostářství jako takové je totiž utopií hmatatelnou max. náznakově u našich komunistických bratrů v triku. Ikdyž ani ti nemají v tomto směru zrovna ideální „rovné“ přístupy k termoskám. My termosky jsme prostě jiné. Jako jsou jiné ženy, jako jsou jiní muži. Jako je jablko jiné, než paprika. Tak to porstě je a je to tak v pořádku.
Říkám jen
neberme se příliš vážně a zaměřme se spíš na to, co nás spojuje, než rozděluje.
Každopádně pokud chcete film, který není špičkou filmového průmyslu a dokonalou dokumentaci socializace homosexuální menšiny. ale prostě jen něco k zamyšlení- doporučuji. Ač je tento článek psán spíš „uvolněně“, film jako takový je poměrně emocionální a určitě ne veselý.
Věřím, že řešením jakékoliv diskriminace není její „zpozitivnění“, ale její odstranění. Rád bych se skutečně bavil o lidech jako takových a ne o černých, žlutých, teplých, katolických či jiných.