Na úvod bych rád řekl, že termíny kdy mluvím o Němcích nejsou nikdy definitivní. Tento výraz je pouze zjednodušením; aby nemusel autor neustále uvádět, že všichni tací samozřejmě nejsou, a že jsou i tací, kteří se chovají opačně.
Poslední tři týdny jsem strávil ve městě Kehlu. Jedná se o malé městečko, které by se přesněji dalo nazvat spíše čtvrtí Francouzského historického města Štrasburku. Vzhledem k šengenskému prostoru poznáte přechod mezi Německým Kehlem (Baden- Württemberk) a Francouzským Strasbourgem (Alsasko) jen díky mostu přes Rýn, který musíte přejít. Vynechám ale zeměpis a přejdu rovnou k věci. A tím je popis živ. podmínek v dnešním Německu a Českem. Jak se asi bude výsledek průběžně vyvíjet je pravděpodobně dost předpovídatelné, ale zkusme si ještě chvíli namlouvat, že netušíme. Ostatně v namlouvání si všeho možného máme jako národ své zkušenosti. Pokud vám bude můj článek připadat zaujatý- je to tak. Jako nezaujatý bych nehodlal během pár týdnů „emigrovat: právě k Francouzskoněmeckým luhům a hájům. A zde uvidíte proč.
Ač nemám ani kapku české krve; zde jsem vyrostl, zde jsem vystudoval, zde žiji a zde umřu.
Tak to jsem si ještě jako mladičký a naivní myslel.
Doba se ale mění a člověk s ní. Jako aktivní člen české pravicové politické strany člověk neustále přemýšlí o tom, proč je to tu či jinde takové či jiné. Každý z nás si určitě občas položil otázku, proč se nemá jako ti Němci, jako ti Američani, nebo snad bohatí arabští šejkové. Samozřejmě svět není černobílý a chudí lidé jsou ve všech zemích světa. Mnohdy právě v „na oko“ bohatších zemích je právě poměr mezi spodní a horní hranici živ. úrovně obyvatelstva velmi rozdílný. Jako příklad bych uvedl právě třeba arabské, nebo africké státy, kde je minimum střední třídy, ale převažují spíš ti, kteří „mají moc“ a kteří „mají nic moc, ale spíš nic, než moc“.
Jako předehru si dáme pár základních bodů.
-
těžko uvěřit, že v zemi, kde je po Holandsku hned druhé největší procento cizinců si dokáže ještě udržet vlastní kulturu
-
těžko chápat, že v zemi, která byla kolébkou národního socialismu s příchutí neonacismu mají cizinci větší práva, než Němci
-
těžko pochopit, že země, která byla byla po 2 sv. válce téměř infrastrukturně a obchodně vymazána z mapy dnes nastavuje Evropě ekonomický krok
-
nemožné pochopit mentalitu člověka, který si opravdu myslí, že nekrást a nelhát je normální
Pokud bych chtěl brát mentalitu jednoho národa, nestačila by celá kniha natož jeden článek. Není možné vzít na zřetel, něco takového jako je národ jen tak. Jako každý člověk máme svá specifika, stejně tak i země, skupina či hnutí a to geografickým hlediskem počínaje, přez mentalitu, ekonomiku, a nekonečně mnoho dalších pohledů pokračuje, až přes víru konče. Omluv tedy prosím čtenáři, že se ve své maličkosti dotknu jen pár atomů.
Němci si prošli velmi výrazným vývojem, to víme všichni. Člověk se dnes pozastaví nad tím, jak vůbec mohl tento národ hrdě žít a pokračovat, a vypracovat se na špičku Evropy po tom všem, čím si prošel.
Mnoho Čechů nemá Němce v lásce a vidí v nich stále ty nacisty a pedofily a ten hrozný tvrdý jazyk.
A je to tak? Ano samozřejmě. Ostatně jako v každé jiné zemi.
Dnešní Němci však mají oproti jiným tu výhodu, že se jim za své konání dostalo velmi „výrazné odměny“. Tato odměna je zdecimovala a vyvolala velmi intenzivní myšlenku, kterak nadále zacházet se svým životem a jak přistupovat k ostatním. Pravda je, že po zkušenostech s Francouzi či Španěly si říkám… že nebyl ten pan Hitler spíš Jacques, nebo Lopéz. Dávalo by mi to celkem logiku. A to nemluvím ani o maďarských nacionalistických choutkách a dalo by se pokračovat. Němci měli bohužel smůlu v tom, že ta poblázněná ženská, co přivedla na svět našeho Adolfa emigrovala do Německa. A náš Adolf měl ještě k tomu štěstí, že jeho komplex ze zakrslé postavy mohl řešit dle vzoru Napoleona. Oběma stačilo zahrát na notu chudých a utlačovaných, a zem plná lidí kteří nemají co jíst již velmi ochotně naslouchá všemu, co by jí mohlo něco přinést.. Ať už jídlo, či naději. Ostatně na co jiného se dá lépe hrát že?
Copak není každá předvolební kampaň založená na vyzvednutí toho či onoho rozdílu ve společnosti za účelem získání profitu ze strany postižených?
Současní němci jsou dnes velmi skoupí na jakékoliv tolerance vůči výraznějšímu vyhrocování vztahů ve společnosti, a to téměř v jakémkoliv kontextu; počínaje orientacemi ať náboženskými, nebo sexuálními, přes cizineckou politiku až po srovnávání živ. úrovně ve světě. V dnešní době již neradi hledají rozdíly a snad i proto je právě v Německu tolik cizinců. Málokde vám totiž zaručí právě takovou možnost vlastní reflexe, vlastní rebelie, kterou vám nechají provozovat téměř všude a běda, kdyby někdo něco řekl. Stačí si trochu postěžovat a jako našinec jste coby dup omýván strachem z nařčení o diskriminaci. Ono všeho moc škodí; a tak jako je malý krok mezi demokracií a anarchií např. v Nizozemí, tak stejně tak je zde malý krok mezi diskriminací a positivní diskriminací. Bohužel tento krok je v tuto chvíli už dávno krok „za“ a ne „před“.
Srovnám- li si z vlastní zkušenosti dnes nacionalismus Maďarů, Francouzů, Italů, Rusů, Španělů, Čechů a Němců… je bohužel bilance nehezká vesměs vůči všem krom právě zmiňovaného Německa. Tím nechci říci, že by v Německu nebyl rasismus, nebo snad xenofobie- ta je samozřejmě přítomna jako ve všech zemích. Mluvím však o tom, že obecně přijímané povědomí, nebo tolerance k diskriminaci v jakémkoliv směru, je v této zemi rozhodně z výše uvedených nejvíce odsuzována.
Prostředím myšleno jest prostředí spíše estetické a život nabízející, než životní jako takové. Snad maximálně subjektivní pohled od jednoho člověka. Snad každý článek, který srovnává země mezi sebou by se dal začít:
Byli zde komunisté? Bohužel ano? Hm… tak to chápu.
Ona jednoduché pořekadlo říká, že hnůj se 40 let na dvůr naváží a minimálně 40 let se bude také vyvážet. A skutečně tak to je. Němci měli tu výhodu, že komunismus jako takový nezažili a tudíž neměli prostor si zvyknout na patologickou záměnu výrazu „moje“ za „naše“. Právě tenhle morální paskvil totiž neříká ani tak, že všichni jsme si rovni(a někteří z nás si jsou rovnější)- jako spíš, že všichni neseme společnou váhu našich činů a zároveň nikdo nic. To poznáváme ve všech ohledech, a jeden z nich je právě i prostředí. Prostředí ve kterém žijeme. Je to čistota ulic, květiny, barvy, architektura či kvalita všeho uvedeného.
Nejen díky absenci komunardské patologie totiž Němec vnímá své prostředí jako, že je z části jeho. Ostatně tak je to všude a je to tak. Stát tvoří občané, kteří ho udržují jak populačně, tak finančně. Jako daňový sponzor jsme každý z nás spolumajitelem majetku mezi námi. Spoluvlastnění čehokoliv by mělo vyvolávat právě onu potřebu udržení kvality. Kdo normální si přece bude kupovat něco, aby svůj majetek posléze kontinuálně ničil? Vezměme si prostor řekněme 500 m2 a dejme úkol deseti lidem ať se o něj starají bez jakéhokoliv profitu jako takového (krom svého příjemnějšího prostředí) Dostaneme výsledek, který bude odpovídat složení skupiny a bude přímo závislý na obsazení těmi poctivými a těmi méně poctivými. Po nějaké době dochází k polevování na kvalitě a důrazu; lidově řečeno začíná být bordel skupině ukradený. Je to proto, že je to na „nás“ a ne „na mně“. Pak- li že bychom ten samý prostor rozdělí mezi 10 zúčastněných v přesně definované kusy- výsledek by byl diametrálně odlišný. Nelze se totiž schovat za špínu všech, ale je nutné obhájit vlastní píli.
Právě v tomto pojetí mají Němci velkou výhodu, protože právě jako spolumajitelé své země přistupují k majetku a prostranství jako ke svému. Proto mohou růst květiny na veřejnosti a trávníky nejsou dlážděny odpadky a cigaretovými nedopalky.